Mezinárodní den dětí u nás doma
Martin měl včera, v pátek, volno — jedna z těch vzácných benefit dnů, kdy firma nařídí lidem, aby dělali přesně nic. Takže jsme se rozhodli, že Mezinárodní den dětí (MDD) slavíme už v sobotu třicátého, protože v neděli budou děti pětkrát víc unavené, dvakrát víc rozmrzelé, a Martin bude muset v pondělí zpátky do práce.
Den začal v osm ráno slavnostním oznámením Tomáše: „Tak to je můj den. Já si dneska dělám, co chci.“
Vysvětlování, že Jakub a Eliška mají dneska taky svůj den, trvalo asi čtyři minuty. A skončilo kompromisem: každý si dá jeden přání. Tomáš chtěl jet lesem na koloběžce. Jakub chtěl jet bagrem. Eliška chtěla sníst celou banán sama, bez sdílení.
V půl desáté jsme naložili všechny tři, koloběžku, kbelík s lopatkou, pití, náhradní tričko (Eliška), náhradní kalhoty (Eliška) a záložní banán (Eliška) a vyrazili jsme směr Hýskov — tam je malý park s hřištěm, traktůrkem na prolézání a pár stolů na piknik.
Koloběžka, bagr, banán
Tomáš jel celou cestu na koloběžce vedle auta. Martin s ním šel pěšky. Já jela autem s Jakubem a Eliškou, protože — a tohle nemá nikdo v průvodci rodinným výletům — někdo musí hlídat sedačky.
Na hřišti jsme strávili tři hodiny. Eliška prolezla skluzavku nahoru, spadla dolů, brečela sedm vteřin, a pak to zkusila znovu. Jakub sedl na plastový traktůrek a neslezl z něj, ani když jsme mu nabízeli svačinu. Tomáš najel na koloběžce na rampu a prohlásil, že skáče — neskákal, ale myšlenka byla důležitá.
Měli jsme s sebou rohlíky, šunku, rajčata a chlazené džusy. Martin namazal tři rohlíky. Eliška si vzala celý banán, nakousla ho ze středu, a zbytek hodila na zem. Tomáš zjistil, že nemá hlad, protože „koloběžkování zabírá všechnu energii.“
Jakub požádal, jestli můžeme jet domů pro bagr.
Vysvětlili jsme mu, že bagr byl metafora — že myslel hřiště s traktoříkem. Nebylo to pravda, ale zafungovalo to.
Dárek od nás
Doma jsme po obědě (těstoviny, protože žádný z nás už neměl sílu vymýšlet) rozdali dárky. Měli jsme pro každého jednu hračku, nic drahého, ale něco, o čem jsme věděli, že to chtějí.
- Tomáš: Nový kombajn (John Deere, zelený, větší než ten starý). Rozbalil ho za dvě vteřiny, postavil vedle starého kombajnu na poličku a řekl: „Teď mám flotilu.“
- Jakub: Bagr Liebherr (konečně skutečný bagr, ne metafora). Rozbalil ho, okamžitě začal rýt koberce v obýváku a vyhlásil: „To je moje práce.“
- Eliška: Dřevěná kachna na kolečkách (tahací). Vytáhla ji z krabice, zatáhla za šňůrku, kachna zakňučela, Eliška se vyděsila a hodila ji na Jakuba.
Po deseti minutách si Tomáš vzal Jakubův bagr. Jakub mu dal facku. Eliška si sedla na Tomášův kombajn a odmítla slézt. Martin jim všem vzal hračky a vyhlásil pauzu na klid.
Trvala čtyři minuty.
Večer
Večer byla zmrzlina. Každý dostal kelímek — nic domácího, normálně z Lidlu, jahodová. Eliška snědla půlku a druhou půlku si rozetřela po tváři, vlasech a tričku. Jakub dojedl svůj a pak řekl, že je mu špatně, protože to byla moc velká porce. Tomáš svůj kelímek dojedl v tichu a pak řekl: „Děkuju. To byl dobrej den.“
A hele, tohle je Den dětí, ne? Ne dokonalá rodinná pohlednice. Ale tři hodiny venku, jedno padnutí ze skluzavky, jeden facka kvůli bagru, flotila kombajnů na poličce, a jeden kluk, který říká, že to byl dobrej den.
To stačí.
A teď mám Eliščinu jahodovou zmrzlinu ve vlasech, na gauči a pravděpodobně někde v lednici, ale holky, tohle vážně oslavíme i příští rok.
Jak slavíte Mezinárodní den dětí? Dárky, výlet, zmrzlina, nebo kombinace všech tří? Napište mi do komentářů — ráda si přečtu, že nejsme sami, kdo to letos spojil s pitím krabic džusu na hřišti.