Včera Martin přišel domů z práce a řekl: „Zítra mají ve firmě team building. Můžeš být celý den sama s dětmi?“
Já: „Jo, v pohodě.“
Martin: „Opravdu? Bude to v pohodě?“
Já: „Bude.“
Nebude. Ale řeknu „bude“, protože co jiného mám říct.
Realita celého dne sama se třemi dětmi
Nejsem single máma. Martin je doma každý večer, víkendy pomáhá, odveze děti do školky. Jsem na mateřské, ale nejsem sama.
Kromě těch dní, kdy jsem.
Martin má občas služební cestu. Nebo team building. Nebo víkendový výlet s kamarády. A pak jsem celý den — nebo celý víkend — sama.
A to je… jiné.
Jak vypadá den sama (minute-by-minute)
6:30 — Začátek
Eliška se probudí. Pláče. Beru ji z postýlky. Martin už odešel (team building začíná v 8:00, vyjel v 6:00).
Eliška chce jíst. Dávám ji banán. Sedí na mém klíně, já koukám do stropu a uvědomuju si: dnes nemám pauzu.
7:00 — Probouzení dalších
Tomáš vstává. „Kde je táta?“
Já: „V práci.“
Tomáš: „Celý den?“
Já: „Celý den.“
Tomáš: povzdech.
Jakub vstává. „Mami, mám hlad.“
Snídaně. Tři děti, tři různé požadavky. Tomáš chce cereálie. Jakub chce rohlík s máslem. Eliška hází jogurt na zem.
8:00 — První krize
Tomáš: „Nudím se.“
Já: „Jdi si hrát.“
Tomáš: „S čím?“
Já: „S čímkoliv.“
Tomáš: „Ale nechce se mi.“
Jakub mezitím nalil vodu na podlahu. „To byla nehoda!“
Uklízím. Eliška pláče, protože chce, abych ji vzala. Beru ji. Uklízím jednou rukou.
9:00 — Rozhodnutí: ven
Nemůžu být doma celý den. Zešílím. Balím batoh.
Pleny (pro Elišku). Náhradní oblečení (pro Jakuba, který vždycky něco vyleje). Svačina (pro všechny). Voda. Hračky. Koc.
Batoh váží pět kilo.
Tomáš: „Kam jedeme?“
Já: „Na hřiště.“
Tomáš: „Zase?“
Já: „Zase.“
10:00 — Na hřišti
Tomáš hraje fotbal sám (žádný jiný kluk tam není). Jakub kopá písek. Eliška sedí v kočárku a kouká se.
Já sedím na lavičce. Jsem unavená. Je deset dopoledne.
11:00 — Svačina
Tomáš: „Mám hlad.“
Vytahuji svačinu. Rohlíky, banány, voda. Všichni jedí. Eliška hází banán na zem. Zvedám ho. Hází ho znovu.
Vzdávám to. Nechávám ho na zemi.
12:00 — Návrat domů
Eliška usíná v kočárku. Jakub je unavený. Tomáš chce zůstat déle. „Ještě chvíli!“
Já: „Ne, musíme domů.“
Tomáš: naštvaný.
Jdeme domů. Eliška spí. Jakub brečí (unavený). Tomáš duří.
12:30 — Oběd
Vařím těstoviny. Eliška se probudila. Pláče. Beru ji na ruku. Vařím jednou rukou.
Tomáš: „Kdy bude oběd?“
Já: „Za chvíli.“
Tomáš: „Ale já mám hlad TEĎ.“
Já: „Za pět minut.“
Jakub: „Můžu mít džus?“
Já: „Ne, teď bude oběd.“
Jakub: pláč.
13:00 — Po obědě
Jakub má špinavé ruce, obličej, tričko. Myjeme se. Eliška pláče (chce pozornost). Tomáš volá z obýváku: „Mami, kde je můj traktor?“
Já: „Nevím, hledej!“
Tomáš: „Ale já ho nemůžu najít!“
Hledáme traktor. Najdu ho pod gaučem. Tomáš šťastný. Eliška pořád pláče.
14:00 — Klid (teoreticky)
Dávám Elišku spát. Usíná po dvaceti minutách. Jakub si hraje v pokoji. Tomáš kreslí.
Sedám si. Konečně klid.
Trvá pět minut.
Jakub: „Mami, Tomáš mi bere pastelku!“
Tomáš: „Neberu! On má dvě zelené!“
Já: povzdech. Vstávám.
15:00 — Druhá krize
Eliška se probudila. Brečí. Beru ji. Má plnou plenu. Převlékám ji. Jakub přichází: „Mami, chci svačinu.“
Já: „Moment.“
Jakub: „Ale mám hlad!“
Já: „Já vím. Moment.“
Převlékám Elišku jednou rukou, druhou rukou otevírám lednici, vytahuji jogurt.
Jakub: „Nechci jogurt. Chci sušenku.“
Já: „Jogurt nebo nic.“
Jakub: (povzdech) „Dobře.“
16:00 — Večeře (už?)
Tomáš: „Kdy bude večeře?“
Já: „V šest.“
Tomáš: „To je za dlouho.“
Já: „Jo.“
Začínám vařit. Eliška pláče (unavená). Posadím ji do jídelní židličky. Dávám jí sušenku. Hází ji na zem.
Vařím. Jakub a Tomáš se hádají o hračku. Ignoruju je. Nemám sílu.
18:00 — Večeře hotová
Všichni jedí. Eliška má jídlo ve vlasech. Jakub vylil vodu. Tomáš řekl „to je ošklivé“ a odmítá jíst.
Já: „Sněz aspoň půlku.“
Tomáš: „Nechci.“
Já: „Půlku.“
Tomáš: (nespokojeně jí).
19:00 — Koupání
Tři děti do vany. Eliška se bouchla do hlavy (voda v očích, pláč). Jakub vylil vodu na podlahu. Tomáš řekl „Jakub je hloupý.“
Já: „Nikoho neurážíme.“
Tomáš: „Ale on vylil vodu!“
Já: „To byla nehoda.“
Vytahuji je z vany. Suším. Oblékám. Eliška pláče (unavená). Beru ji.
20:00 — Spánek
Eliška usíná první. Pak Jakub. Tomáš chce ještě číst.
Čtu mu pohádku. Usíná v půlce.
Odcházím z pokoje. Ticho. Konečně.
20:30 — Já
Sedám na gauč. Dům je tichý. Všichni spí.
Jsem vyčerpaná. Nemám sílu ani zapnout televizi.
Sedím. Koukám do stropu. A uvědomuju si — zvládla jsem to. Celý den. Sama.
Ale taky — zítra je Martin doma. A já jsem ráda.
Co jsem se naučila (po mnoha dnech sama)
1. Není to stejné jako s pomocí
Když je Martin doma, můžu říct „hlídej Elišku, já jdu na záchod.“ Když jsem sama — Eliška jde se mnou. Všude.
2. Batoh = záchrana
Vždycky nabitý: pleny, svačina, voda, náhradní oblečení, hračky. Pokud nemám batoh připravený — den je horší.
3. Ven > doma
Doma se nudí, hádají, ničí. Venku běhají. Nejde to vždycky, ale když jo — líp.
4. Nízká očekávání
První den sama jsem si myslela „udělám úklid, uvařím, budu produktivní.“ Nebyla jsem. Teď vím — cíl = přežít. Všechno ostatní = bonus.
5. Večer = nejhorší část
Ráno jsem čerstvá. Odpoledne jsem unavená. Večer — večer jsem vyčerpaná. Večeře, koupání, spaní — všechno trvá déle, když jsem sama.
6. Single mámám respekt
Já to dělám jeden den. Možná dva. Ony to dělají každý den. Nevím, jak to zvládají. Ale respekt.
Závěr: jeden den se dá
Zítra Martin přijde domů. Řekne „jak to bylo?“ Řeknu „dobře.“
Nebude to pravda. Nebylo to dobře. Bylo to těžké. Bylo to vyčerpávající.
Ale zvládla jsem to. A to se počítá.
Celý den sama se třemi dětmi = maraton. Ale s batohem, nízkými očekáváními a touhou přežít — zvládnutelný maraton.
A příště, až Martin řekne „můžeš být celý den sama?“ — řeknu „jo, v pohodě.“
Protože co jiného mám říct.