Co se děje, když Martin dá dětem večeři
Včera večer jsem měla schůzku — online, ale potřebovala jsem ticho, zavřené dveře a třicet minut, kdy se nikdo neptá, jestli může mít jogurt.
Martin se ujal večeře.
Když jsem o hodinu později sešla dolů, zastihla jsem následující scénu:
- Tomáš seděl u stolu a jedl syrový bob přímo ze sklenice.
- Jakub měl před sebou talíř se třemi rohlíky bez ničeho, a jedl je nasucho.
- Eliška měla na sobě jenom plenu, seděla na zemi a žvýkala rohožku.
- Martin stál u sporáku a smažil párek v rohlíku — pro sebe.
„Jak to šlo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Super,“ řekl Martin, aniž by se otočil. „Všichni jedí.“
Zpětný přehled (Martinova verze)
Tady je, co se podle něj stalo:
18:15 — Martin prohlásil: „Večeříme!“ a otevřel lednici. Zjistil, že nemáme nic připraveného. Rozhodl se improvizovat.
18:17 — Nabídl Tomášovi jogurt. Tomáš řekl, že chce jen to, co je ve sklenici. Martin mu dal sklenici s fazolemi. Tomáš řekl: „Ne, tu druhou.“ Martin mu dal sklenici s bobem. Tomáš řekl: „Jo. Tohle.“ Martin se rozhodl, že je to výhra.
18:20 — Jakub chtěl chleba, ale pak si to rozmyslel a chtěl rohlíky. Martin mu dal tři rohlíky. Jakub se zeptal: „S čím?“ Martin řekl: „S ničím.“ Jakub přijal podmínky.
18:25 — Eliška začala brečet. Martin jí sundal tričko, protože bylo mokré od vody. (Nevím, jak se voda dostala na tričko. Martin taky ne.) Rozhodl se, že plena stačí.
18:30 — Eliška slezla z židličky a začala žvýkat rohožku. Martin to viděl, ale rozhodl se, že aspoň je v klidu.
18:35 — Martin zjistil, že sám nemá večeři. Uvařil si párek v rohlíku. Tomáš a Jakub dojídali. Eliška pořád žvýkala rohožku. Martin prohlásil večeři za úspěšnou.
Má zpětná vazba
„Tomáš jedl syrový bob,“ řekla jsem.
„Chtěl to,“ odpověděl Martin.
„Jakub jedl tři rohlíky bez ničeho.“
„Taky to chtěl.“
„Eliška žvýkala rohožku.“
„Ale nesnědla ji,“ řekl Martin hrdě.
Poučení z této večeře
- Martinova večeře = chaos, ale fungující chaos. Děti se nenechaly hladem. Nikdo nebrečel (kromě Elišky, ale to bylo kvůli mokrému tričku, ne večeři). Splněno.
- Děti mají jiné priority než já. Já bych nikdy nenabídla syrový bob jako večeři. Ale Tomáš ho jedl s výrazem člověka, který našel poklad.
- Rohožka není jídlo, ale taky není tragédie. Eliška ji stejně nevkousla, jen ji žvýkala jako kramla.
- Martin vařil pro sebe až nakonec. To je vlastně zodpovědné — nejdřív děti, pak táta.
Další den
Dnes večer jsem vařila já. Dala jsem dětem:
- Tomášovi: těstoviny s máslem a sýrem (normální večeře, nic divného).
- Jakubovi: těstoviny s máslem a sýrem (stejné jako Tomáš).
- Elišce: nakrájené těstoviny, trochu sýra, a jogurt jako bonus.
Tomáš řekl: „Tohle je nuda. Včera jsem měl fazole.“
Jakub se zeptal: „Můžu mít jen rohlíky?“
Eliška shodila talíř na zem a šla si sednout ke dveřím, kde začala kousat práh.
Martin se na mě podíval a řekl: „Já jim dávám, co chtějí. Ty jim dáváš, co mají chtít.“
A víte co? Má pravdu.
Jak to máte doma vy? Kdo vaří večeře? A jste tým „jíme, co je na stole“ nebo tým „každý si vybere, co chce“? Napište mi do komentářů — ráda si přečtu, že nejsme sami, kdo řeší, jestli je syrový bob přijatelná večeře.