Martinova sestřenice se vdávala v červnu. Hezká svatba, venkovní obřad, sto dvacet lidí, catering, živá hudba. Přesně ten druh akce, kam s sebou člověk bere čtyřletého kluka a přeje si, aby existoval manuál.
Hlídání nevyšlo. Babička měla záda, druhá babička chřipku, která byla možná chřipka a možná výmluva — oba scénáře chápu. Šli jsme tedy všichni. Celá rodina. Slavnostně oblečení a s vědomím, co nás čeká.
Přípravy
Tomáš je v šesti celkem rozumný člověk. Oblékl se, česal se, zeptal se, kdy budeme jíst, a pak si šel číst. Eliška byla ještě miminko, takže ji stačilo zabalit.
Jakub byl jiný případ.
Kalhoty přijal. Košili přijal s protestem, ale přijal. Boty — celé odpoledne trvalo vyjednávání o botách, která nakonec skončilo kompromisem: Jakub si boty obuje, ale ponese si s sebou batoh.
„Jaký batoh?“ říkám.
„Svůj.“
Dívám se na batoh. Je to jeho malý školkový batoh s dinosaury. Nevypadá slavnostně.
„Co tam máš?“
„Věci.“
V autě
Do kostela to bylo čtyřicet minut. Jakub seděl vzadu se svým batohem na klíně a díval se z okna. Tiše. Nezvykle tiše.
„Jakube, co máš v tom batohu?“
„Kamaráda.“
Martin a já jsme si vyměnili pohled v zrcátku. Pokračovali jsme v jízdě.
Přijeli jsme. Zaparkovali. Vyložili Elišku, sebali Tomáše od telefonu — můj telefon, mimochodem, nevím kdy si ho vzal — a šli k místu obřadu. Jakub nesl batoh oběma rukama, velmi pečlivě, jako by tam byl živý tvor.
Nebyl tam živý tvor. Byl tam žlutý bagřík.
Obřad
Sedíme v první třetině řad, protože jsme přišli dřív, než jsem čekala — vzácná událost. Obřad začíná. Hudba. Nevěsta. Ženich. Emoce.
Jakub otevírá batoh.
Šeptám: „Jakube. Ne.“
Zavírá batoh. Čeká třicet vteřin. Otevírá batoh.
Kompromis, který jsme vymysleli v reálném čase: bagřík může být venku, ale musí sedět na Jakubově klíně a nesmí vydávat zvuky. Jakub s tím souhlasí s vážností člověka, který podepisuje smlouvu.
Bagřík seděl na Jakubově klíně celý obřad. Potichu. Jakub taky. Bylo to vlastně nejklidnějších dvacet minut celého dne.
Hostina
Na hostině se Jakub s bagříkem usadili vedle mě a společně snědli kuře. Jakub krmil bagřík kousky rohlíku, které mu pokládal do lžíce. Paní vedle nás to sledovala s výrazem, který nedokážu popsat. Nezeptala se. Já taky ne.
Koncem večera přišla nevěsta — Martinova sestřenice, krásná, šťastná, stále ve svatebních šatech — a sáhla si na bagřík.
„Co to je?“ zeptala se Jakuba.
„Můj kamarád. Jmenuje se Žlutej.“
Nevěsta se zasmála tak, že jí spadl závoj. Fotograf to chytil. Je to jedna z nejlepších fotek z té svatby. Nevím, jestli ji mají zarámovanou, ale měli by.
Žlutej stále žije u nás doma. Byl na třech rodinných akcích, jedné návštěvě u lékaře a jednom rodičovském setkání ve školce, kam jsem ho vzala já omylem v Jakubově batohu.