Začalo to nevinně. Jakubovi byly tři roky a dostal k narozeninám traktor. Žlutý, plastový, s pohyblivou lžící vpředu. Normální věc. Přesně to, o co si říkal — no, on si říkal o „žlutej bagřík“, ale traktor byl blíž a byl v akci, takže jsme to vyhodnotili jako ekvivalent.
První noc si ho vzal do postele. „To je fáze,“ řekla jsem Martinovi. „Do týdne ho zapomene.“
Osm měsíců.
Měsíc první: ještě to bylo roztomilé
Traktor spával vždy na stejném místě — pod polštářem, lehce vlevo. Jakub ho tam strčil každý večer s takovým systémem, že jsem začínala mít podezření, že to není náhoda. Měl svůj rituál: traktor pod polštář, medvěd k noze, Jakub doprostřed. Přesné pořadí. Každou noc.
Říkala jsem si: Za týden přestane. Nebo za měsíc. Nebo aspoň do léta.
Měsíce dva až čtyři: normalizace
Někde mezi druhým a čtvrtým měsícem jsem přestala komentovat. Traktor je součástí rodiny. Dobře. Horší věci se staly.
Pak přišla situace, které říkám „incident s polštářem“. Šla jsem jednou v noci narovnat peřinu — Jakub se zakroutil, polštář sjel, traktor vypadl a skončil pod postelí. Jakub se vzbudil ve 2:30. Nespal. Hledal. Se sluchátkem se svítilnou by to byl docela profesionální záchranář.
Budil Tomáše. Tomáš budil mě. Já budila Martina, protože jsem potřebovala pomoct sundat ze sebe Elišku, která se vzbudila a rozhodla, že je ráno. Bylo 2:47.
Traktor jsme našli. Všichni šli spát. Martin si druhý den ráno vzal kávu a odešel do práce bez komentáře. To je vlastně jeden z důvodů, proč jsme spolu.
Měsíc pátý: přichází kombajn
Martin přišel jednoho večera domů s velkou krabicí. „Investice,“ řekl. „Do klidného spánku.“
Kombajn. Přes šedesát centimetrů se žacím ústrojím, které se sklápí. Oproti traktoru budova.
Jakub byl unesen. Traktor byl povýšen na „ten druhej“ a kombajn nastoupil jako primární spolubydlící v posteli. Na rozdíl od traktoru se ale kombajn pod polštář nevešel. Skončil vedle Jakuba. Na polštáři. Jakub spal v půlce postele a byl s tím naprosto spokojený.
Martin si byl jistý, že to byl dobrý nápad. Já jsem ho nechala v tom přesvědčení.
Měsíc osmý: temná chodba
Je to krátký příběh. Je dvě ráno. Jdu na záchod. Chodba je tmavá. Kombajn se nějak dostal z pokoje — do dnes nevím jak, Jakub to popírá — a leží přesně uprostřed chodby žacím ústrojím nahoru.
Vstoupím na něj bosou nohou.
Nechci zacházet do detailů, co se dělo v dalších třiceti vteřinách. Řeknu jen, že se probudil celý dům, pes od sousedů a pravděpodobně někdo v nejbližší ulici.
Kombajn přežil bez újmy. To o mně říct nešlo, ale do rána jsem se dala dohromady.
Epilog
Jakub teď spí bez hraček v posteli. Stalo se to samo, někde kolem čtvrtých narozenin — prostě přestal. Kombajn stojí na nočním stolku. Vypadá to skoro jako záměr. Jako by věděl, že má být na dosah, ale ne v cestě.
Traktor je v košíku s ostatními hračkami. Zdravý, funkční, mírně otlučený. Sloužil dobře.
A já se teď vždy dívám pod nohy, když jdu v noci na záchod. To mi zůstalo.