Včera jsem ukládala hračky. Tomáš s Jakubem šli spát, Eliška taky. Konečně klid. Sedla jsem si na zem v obýváku a začala házet kostky do krabice.
LEGO kostky nalevo. Bruder auta napravo. Puzzle do regálu. Plastelína zpátky do kelímku.
A pak jsem narazila na tu hračku.
Malý dřevěný vláček. Tři vagónky, červená lokomotiva. Koupila jsem ho Tomášovi, když mu byly dva roky. Před čtyřmi lety.
Držela jsem ho v ruce a uvědomila jsem si — tohle je poslední hračka z jeho „malého“ období. Všechno ostatní z té doby je pryč. Rozbité, ztracené, vyházené, předané.
Ale tenhle vláček přežil.
Proč si pamatuju hračky líp než fotky
Mám stovky fotek Tomáše, Jakuba, Elišky. Na mobilu, v cloudu, vytištěné v albech. Koukám se na ně občas. Ale popravdě — nevzpomínám si na ten konkrétní den, kdy byla fotka pořízená.
Ale hračky? Ty si pamatuju přesně.
Ten dřevěný vláček: Tomáš s ním jezdil po zemi každý den. Dělal zvuky „ťuf ťuf ťuf.“ Vozil v něm kostky, pak plyšáky, pak kamínky ze zahrady. Jednou ho vzal do postele. Já jsem ho našla ráno pod polštářem.
První Bruder traktor (John Deere): Tomáš ho dostal k třetím narozeninám. Byl zelený, velký, těžký. Hrál si s ním rok každý den. Pak ho zdědil Jakub. Teď ho používá pořád. Kolečka jsou oděrkaná, ale funguje.
Plastelínová sada: Jakub ji dostal k Vánocům. Otevřeli jsme ji večer 25. prosince. Seděli jsme na zemi — já, Martin, Tomáš, Jakub. Jakub mačkal plastelínu a dělal „hady.“ Tomáš dělal „koule.“ Já jsem seděla a koukala se, jak jsou šťastní.
Fotky ukazují momenty. Hračky jsou momenty.
Co se stane s hračkami, když děti vyrostou
Tomáš má šest. Už nehraje s dřevěným vláčkem. Hraje si s LEGO, s fotbalovým míčem, se stavebnicemi.
Vláček leží v krabici. Občas ho najde Jakub. Jednou s ním jezdil po zemi. „Mami, tohle je vlak!“ Jo, je.
Za rok ho najde Eliška. Bude s ním jezdit taky. A pak — za pár let — nebude ho potřebovat nikdo.
A já budu stát před rozhodnutím: vyhodit, nebo nechat?
Proč je těžké vyhodit staré hračky
Logicky: Je to jenom kus dřeva. Nemá cenu. Nikdo si s ním nehraje.
Ale emocionálně: Je to poslední věc z Tomášova „malého“ období. Je to vzpomínka. Je to důkaz, že byl malý, že měl dva roky, že jsme měli čas, kdy byl jenom jeden.
Vyhodit vláček = vyhodit tu vzpomínku.
A to je těžké.
Co jsem zatím vyhodila (a nelituju)
Levné plastové hračky z akce: Rozbily se po měsíci. Nikomu nechyběly. Vyhodila jsem je bez výčitek.
Hračky, co nikdo nepoužíval: Tři měsíce ležely v krabici. Nikdo si nevšiml, že chybí. Pryč.
Opotřebované plyšáky: Tomáš měl plyšáka medvěda. Miloval ho rok. Pak ho přestal používat. Medvěd ležel na polici další rok. Vyhodila jsem ho. Tomáš si nevšimnul.
Hračky, co už nejsou bezpečné: Rozbité kostky, prasklé auto, LEGO s chybějícími díly. Pryč. Není o čem.
Co jsem zatím nevyhodila (a asi nevyhodím)
Ten dřevěný vláček: První hračka, kterou si Tomáš „opravdu“ hrál.
První Bruder traktor: Pořád se používá. A i když ne — je to traktor, se kterým si Tomáš hrál každý den rok. To nezahodím.
Tomášova první knížka: „Pojď se mnou.“ Četli jsme ji před spaním stokrát. Teď ji nečteme, ale leží na polici. A zůstane tam.
První kostka, kterou Eliška postavila na druhou: Jo, je to jenom kostka. Ale byla to první. A já si pamatuju ten moment.
Realitní kompromis: krabice vzpomínek
Nemůžu si nechat všechno. Dům by byl plný starých hraček, které nikdo nepoužívá.
Ale nemůžu ani vyhodit všechno. Některé věci jsou víc než hračky.
Takže jsem udělala kompromis: jedna krabice na dítě.
Tomáš má krabici. V ní: dřevěný vláček, první Bruder traktor, první knížka, první puzzle, které sám složil.
Jakub má krabici. V ní: první kombajn, první pastelky, první obrázek, co nakreslil (zelená čára — ale je to HIS zelená čára).
Eliška má krabici. Zatím v ní: první kostka, první lžička, první bota (ano, bota — byla maličká a teď mi připadá nemožné, že do ní noha vůbec lezla).
Krabice jsou na půdě. Nekoukám se do nich často. Ale vím, že tam jsou. A to stačí.
Co se stane s krabicemi?
Nevím. Možná jednou, až budou Tomáš, Jakub a Eliška dospělí, jim je dám. „Tohle byl tvůj první vláček. Pamatuješ?“
Možná nebudou chtít. Možná řeknou „mami, to je jenom starý vláček, vyhoď to.“
Ale možná — možná si to nechají. A pak, za dvacet let, když budou mít vlastní děti, vytáhnou ten vláček z krabice a řeknou: „Tohle byl můj první vláček. Hrál jsem si s ním, když mi byly dva roky.“
A pak ho dají svému dítěti. A kruhu se uzavře.
Co z toho plyne (pro rodiče, co neví, co s hračkami)
Nemůžete si nechat všechno. Dům by byl plný. Vyhoďte levné hračky, rozbité věci, hračky, co nikdo nepoužívá.
Ale něco si nechte. Ne všechno má jenom praktickou hodnotu. Některé hračky jsou vzpomínky.
Jedna krabice na dítě. Pár věcí, které byly důležité. Ne všechno. Ale pár.
Fotky nezachytí všechno. Hračky jsou hmatatelné. Můžete je držet v ruce. A vzpomínky přijdou samy.
Je OK cítit nostalgie. Je to jenom vláček. Ale taky to není jenom vláček.
Závěr: dřevěný vláček na půdě
Ten vláček teď leží v Tomášově krabici na půdě. Vedle traktoru, knížky a puzzle.
Nikdo si s ním nehraje. Ale je tam. A já vím, že když jednou budu mít špatný den, můžu jít na půdu, otevřít krabici, vzít vláček do ruky — a vzpomenout si.
Tomáš měl dva roky. Seděl na zemi. Jezdil s vláčkem. „Ťuf ťuf ťuf.“
A bylo to krásné.