Byl to sobotní dopoledne a já jsem potřebovala jednu konkrétní věc. Tomáš chtěl k narozeninám stolní hru, kterou viděl u kamaráda. Věděl přesně, jak se jmenuje. Napsal mi ji na papírek. Byl to papírek s názvem hry, výrobcem a poznámkou „prosím tu modrou verzi, ne červenou“.
Já jsem měla doma Elišku s rýmou a Jakuba s energií vyšší než obvykle, což je věta, která mě ještě teď trochu děsí. Martin byl volný. Martin nabídl, že zajde.
Dala jsem mu papírek. Zopakovala název. Zdůraznila modrou verzi.
„Jasně,“ řekl Martin. „Půjdu a vrátím se.“
Dvě hodiny ticha
Obchod s hračkami je deset minut autem. Celá akce by měla trvat půl hodiny, maximum čtyřicet minut i s frontou.
Martin se vrátil po dvou hodinách.
Koukám na pytel.
„Martine.“
„Počkej, nech mě to vysvětlit.“
Vysvětlení
V pytli byly tři věci.
Za prvé: stolní hra. Správná. Správná modrá verze. To byl záchranný bod, který Martin zdůraznil jako první a na který se odvolával ještě hodinu po příchodu domů.
Za druhé: sada s plastelínou, velká, dvanáct barev. „Byla ve slevě. Padesát procent. Bylo by škoda to nechat.“
Za třetí: malý dřevěný domeček, rozložený, se spoustou dílků. „Pro Elišku. Až bude větší. Investice.“
To slovo. Zase to slovo.
„Martine, Eliška má čtrnáct měsíců.“
„Právě. Teď je levnější než za tři roky.“
Nedokázala jsem na to odpovědět způsobem, který bych teď mohla citovat.
Teorie obchodu s hračkami
Mám teorii. Obchod s hračkami funguje na muže jinak než na ženy — ne proto, že by muži byli iracionální (Martin je v práci naprosto systematický člověk, dělá věci v tabulkách), ale proto, že v obchodě s hračkami přestane fungovat filtr „potřebuji to?“.
Filtr se nahradí filtrem „to by se hodilo“. A „to by se hodilo“ má mnohem širší záběr.
Plastelína se hodí. Eliška jednou bude větší. Domeček byl levnější než bude. Všechno dává smysl, pokud vynecháte krok „ale nikdo o to neprosil“.
Epilog ve třech větách
Tomáš dostal hru. Hrál ji ten večer se mnou a Martinem a vyhrál, což ho potěšilo způsobem, který ospravedlnil celou anabázi.
Plastelínu používají všichni tři dodnes — Tomáš dělá dinosaury, Jakub dělá „traktory“ (jsou nerozeznatelné od žížal, ale on ví), Eliška ji jí.
Domeček stojí v garáži v krabici a čeká. Martin na něj jednou za čas ukáže a říká „dobrá investice“. Já přikývnu. Je to jednoduší.
Od té doby posílám Martina do obchodu s hračkami výhradně s přesným popisem na konkrétní produkt, fotkou v telefonu, s instrukcí „ani nekoukej na nic jiného“. Pomáhá to asi ze šedesáti procent.