První den prázdnin: když si uvědomíte, že jsou opravdu doma
Dnes je první den prázdnin. Oficiálně. Žádná škola, žádná školka, žádné ranní vstávání v sedm.
A já jsem vstala v půl sedmé. Protože Jakub vstал v šest.
Jak to začalo
Šest hodin ráno. Slyším kroky na schodech. Jakub sestupuje dolů. Přichází do ložnice. Stojí u postele. Kouká na mě.
„Mami. Jsem vzhůru.“
„Vím. Vidím.“
„Co budeme dělat?“
„Spát. Jdi zpátky do postele.“
„Ale já nejsem unavený.“
„Jakube. Jsou šest hodin ráno. Jdi si lehnout.“
„Dobře.“
Odchází. Ticho. Pět minut klidu.
Pak slyším zvuk. Něco padá. Pak smích. Tomáš se probudil. Teď jsou vzhůru oba.
Co jsem čekala vs. co se stalo
Čekala jsem: Děti budou spát do devíti, protože prázdniny = odpočinek.
Co se stalo: Jakub vstává dřív než během školky. Tomáš taky. Eliška spí do osmi, ale to proto, že je jí čtrnáct měsíců a ještě neví, že jsou prázdniny.
Čekala jsem: První den strávíme v klidu, budeme odpočívat, užívat si.
Co se stalo: V osm ráno už byli všichni tři vzhůru, nasnídaní, a Jakub se ptal „kdy půjdeme ven“ podesáté.
Čekala jsem: Budu mít čas na kávu v klidu.
Co se stalo: Kávu jsem si ohřála třikrát. Poprvé v půl sedmé (Jakub přišel). Podruhé v sedm (Tomáš chtěl snídani). Potřetí v osm (Eliška hodila hrnek na zem).
Co mi došlo
Že prázdniny neznamená klid. Znamená to děti doma, celý den, devět týdnů.
A že žádná školka = žádná pauza. Dřív jsem měla tři hodiny dopoledne, kdy Jakub byl ve školce. Teď? Teď je doma. Pořád.
A že ranní rutina neexistuje. Dřív: vstát, obléknout, snídaně, školka. Teď: vstát… a pak? Nevím. Uvidíme.
Co se stalo do oběda
8:30: Řekla jsem: „Půjdeme na zahradu.“ Oblékli se. Šli jsme na zahradu. Jakub kopal. Tomáš stavěl. Eliška jedla písek. Normální.
10:00: Jakub se nudil. „Mami, co budeme dělat?“ „Hraj si s traktory.“ „Už mě to nebaví.“ „Tak si hraj s něčím jiným.“ „S čím?“ „Nevím, Jakube. Vymysli si.“
10:30: Tomáš a Jakub se pohádali kvůli lopatkě. Nevím proč. Máme pět lopatek. Alechtěli stejnou.
11:00: Eliška usnula v kočárku. Konečně klid. Tomáš a Jakub si hráli v písku. Já jsem seděla na židli a zírala do prázdna.
11:30: Eliška se probudila. Klid skončil.
12:00: Oběd. Uvařila jsem těstoviny. Jakub řekl: „Zase těstoviny?“ Já: „Ano, zase těstoviny.“ On: „Ale já je nechci.“ Já: „Tak nedej, můžeš mít jogurt.“
Co mi řekl Martin večer
„Jak byl první den?“
„Dlouhý.“
„Zvykneš si.“
„Opravdu?“
„Ne. Ale budeš si myslet, že jo.“
Co si myslím teď
Že prázdniny budou dlouhé. Devět týdnů. Šedesát tři dní. Tisíc pět set hodin.
A že první den byl jen začátek.
Ale taky si myslím, že to zvládneme. Protože nemáme na výběr. Prázdniny jsou tady. Děti jsou doma. A my přežijeme.
Tak jako každý rok.
Jak byl váš první den prázdnin? Vstávají děti taky dřív než během školního roku? A kolikrát jste si dnes ohřáli kávu? Napište mi do komentářů — ráda si přečtu, že nejsem jediná, kdo si už teď říká: „Kolik týdnů ještě zbývá?“