Poslední týden školky: chaos, slzy a ztracené boty
Zítra končí školka. Poslední den před prázdninami. A já nevím, jestli se těšit, nebo brečet.
Tento týden byl nejdelší týden roku.
Co se dělo
Pondělí: Jakub přinesl domů papír s nápisem „Rozloučení se školkou — pátek 9:00″. Řekla jsem: „Pěkné. Půjdeme.“ Jakub řekl: „A budou dort.“ Já: „Budou dort?“ On: „Jo. Paní učitelka říkala.“
Zavolala jsem do školky. Dort skutečně bude. Ale rodiče mají přinést buchty. Já: „Kolik buchet?“ Paní učitelka: „Třeba dvacet.“ Já: „Dobře, dvacet buchet.“
Koupila jsem dvacet buchet v Albertu. Stály 340 korun. To je víc, než jsem čekala.
Úterý: Tomáš přišel ze školy a řekl: „Mami, já zítra potřebuju dárek pro paní učitelku.“ Já: „Ale vždyť jsme už dali společný dárek!“ On: „Jo, ale já chci dát vlastní.“
Šla jsem do DM. Koupila jsem svíčku za 150 korun. Tomáš ji zabalil sám (tedy já jsem zabalila, on koukal).
Středa: Jakub ztratil jednu botu. Ne venku. Ve školce. Paní učitelka řekla: „Hledali jsme všude, není tam.“ Já: „Jak může zmizet bota ve školce?“ Ona: „Nevíme.“
Jakub šel domů v jedné botě a jedné ponožce. Druhý den jsme koupili nové boty. 590 korun.
Čtvrtek: Tomáš dostal vysvědčení. Slovní hodnocení. Přečetla jsem si ho. Bylo hezké — „Tomáš je aktivní, zvídavý, dobře komunikuje.“ Pak jsem se dostala k větě: „Občas má potíže s pozorností při delších činnostech.“
Zeptala jsem se Martina: „Je tohle problém?“ On: „Ne. Je mu sedm. Všichni sedmileté děti mají potíže s pozorností.“ Měl pravdu, ale stejně jsem se trápila.
Pátek: Rozloučení. Všichni rodiče přišli. Děti zpívaly. Brečela jsem. Ne proto, že by to bylo dojemné (bylo), ale proto, že tohle je konec. Konec školky. Příští rok Jakub půjde do školy.
Proč brečím
Protože Jakub už nebude malý kluk ve školce. Bude školák.
A vím, že to je normální. Děti rostou. Jdou do školy. Učí se. Stávají se samostatné. To je přesně to, co mají dělat.
Ale stejně to bolí.
Protože školka byla bezpečné místo. Jakub tam chodil tři roky. Znal paní učitelky. Znal děti. Znal rutinu. Věděl, co se bude dít.
A příští rok? Škola. Nová paní učitelka. Nové děti. Nová pravidla. A já nevím, jak to zvládne.
Co říká Martin
„Zvládne to. Tak jako Tomáš.“
„Ale Tomáš je jiný. Tomáš je klidnější.“
„Jakub to taky zvládne.“
„A co když ne?“
„Tak to vyřešíme.“
Martin to říká klidně, jako by to byl jasný plán. Ale já mám strach. Ne proto, že bych Jakubovi nevěřila. Ale proto, že škola je velká změna.
Co si uvědomuju
Že tohle není jen konec školky. Je to konec fáze.
Fáze, kdy Jakub byl malý. Kdy chodil do školky s batohem plným hraček. Kdy paní učitelka mu zavázala boty, když je neuměl zavázat sám. Kdy ho vyzvedla jsem já nebo Martin, a on nám ukázal obrázek, který namaloval.
Příští rok bude chodit do školy. Bude mít aktovku. Bude mít domácí úkoly. Bude mít známky (nebo slovní hodnocení, ale stejně — hodnocení).
A já už nebudu ta, co ho vyzvedává v poledne a ptá se „co jsi dělal dnes?“ Bude chodit sám (tedy s Tomášem). A já se budu ptát „jak byla škola?“ a on řekne „dobrá“ — a to bude všechno.
Co dělám teď
Užívám si poslední týden před prázdninami. Protože za devět týdnů začne škola. A Jakub už nebude předškolák. Bude prvňák.
A já budu máma prvňáka a druhého třídáka. (A Eliška bude mít dva roky, ale to je jiný problém.)
Takže dnes večer sedím na gauči, Jakub spí nahoře, a já koukám na fotky z prvního dne školky — tři roky zpátky. Byl malý. Měl tři roky. Plakal, když jsem ho tam první den nechala.
A teď má šest. Za měsíc sedm. A příští rok půjde do školy.
A já si říkám: Kdy to tak rychle uteklo?
Co si přeju
Aby Jakub měl hezký léto. Aby si užil prázdniny. Aby si hrál s traktory, stavěl v písku, běhal po zahradě.
Protože za devět týdnů začne škola. A všechno se změní.
Ale teď? Teď máme léto. A užijeme si ho.
Končí vám taky školka letos? Nebo škola? Jak se cítíte před prázdninami — těšíte se, nebo máte strach z toho, co bude? Napište mi do komentářů — ráda si přečtu, že nejsem jediná, kdo má smíšené pocity z konce školního roku.