Eliška se naučila nové slovo a přestala být nevinná
Eliška má čtrnáct měsíců. Umí říct mama, tata, bába (babička), ňam (jídlo), a ne (která používá na všechno).
Minulý týden se naučila páté slovo.
Pche.
Ne jako psí štěkání. Jako pche — odmítnutí, odsouzení, nespokojenost. Zvuk, který dělám já, když Jakub hodí hračku na Tomáše, nebo když Martin zapomene zavřít lednici.
Eliška to slyšela. Zapamatovala si to. A teď to používá neustále.
Jak to začalo
Bylo to v úterý ráno. Eliška seděla na vysoké židličce, jedla jogurt, a Jakub jí vzal lžičku.
Já jsem řekla: „Jakube. Pche. Vrať jí to.“
Eliška se na mě podívala. Ukázala na Jakuba. A řekla:
„Pche.“
Jakub se zarazil. Martin se zasmál. Já jsem věděla, že jsme ztraceni.
Co se stalo potom
Středa ráno: Tomáš si bere Eliščinu kachnu na kolečkách. Eliška: „Pche!“
Středa odpoledne: Dávám Elišce brokolici místo banánu. Eliška: „Pche!“
Čtvrtek ráno: Martin sundává Elišku z gauče, kde si stoupla na polštář a málem spadla. Eliška: „Pche!“
Čtvrtek večer: Dávám Elišku do postýlky. Ona nechce spát. Eliška: „Pche! Pche! Pche!„
Pátek ráno: Eliška hodí lžíci na zem. Já jí ji zvednu. Ona ji hodí znovu. Já řeknu: „Elišku, ne.“ Eliška se na mě podívá a řekne:
„Pche.“
A v tu chvíli jsem věděla, že ztratila nevinnost.
Proč je to problém
Protože pche není slovo. Je to postoj.
Když Eliška řekne „ne“, je to normální dětská reakce. Všechny děti říkají ne. Ale když řekne „pche“, je to něco jiného. Je to odsudek. Je to: Tohle je pod mou úroveň. Ty jsi selhal. Jsem zklamaná.
A nejhorší je, že má pravdu.
Když mi řekne „pche“ na brokolici, má pravdu — chtěla banán a já jí dala brokolici, protože jsem maminka, která se snaží. Ale z jejího pohledu jsem jí dala špatnou věc.
Když Martinovi řekne „pche“, protože ji sundává z gauče, má taky pravdu — sundal ji uprostřed zábavy, a pro Elišku je to zrada.
A když mi řekne „pche“, protože ji dávám spát, má absolutně pravdu — spát je nuda, a já jsem ta, kdo to nařizuje.
Co říká Martin
„Je to tvoje slovo. Ty jsi ji to naučila.“
„Nechtěla jsem, aby to opakovala.“
„Tak jsi neměla dělat pche pokaždé, když se ti něco nelíbí.“
„Ale oni dělají věci, které se mi nelíbí!“
„A teď Eliška dělá věci, které se tobě nelíbí. Karma.“
Má pravdu. Ale stejně mě to štve.
Co říká Tomáš
„Eliška umí mluvit jako máma.“
Tomáš to myslel jako kompliment. Ale znělo to jako obvinění.
Co říká Jakub
Jakub teď taky říká „pche“.
Včera jsem mu řekla, že nemůže mít třetí jogurt. Řekl: „Pche.“ A pak šel za Eliškou, ukázal na mě, a řekl jí: „Pche, viď?“
Eliška přikývla.
Teď mají spojenectví.
Poučení z tohoto příběhu
- Děti opakují všechno. Nejen slova, ale taky tón, postoj, a energii. Eliška neslyšela jen „pche“, slyšela „maminčino zklamání“ — a přijala to za své.
- Jakmile dítě objeví mocné slovo, už ho nepřestane používat. „Pche“ funguje. Dostane reakci. A Eliška to ví.
- Sourozenci se spojí proti rodičům. Jakub a Eliška teď používají „pche“ jako tým. Je to jejich společný jazyk.
- Karma funguje okamžitě. Používala jsem „pche“ na ně. Teď používají „pche“ na mě. Martin měl pravdu.
Jak to skončí
Nevím. Možná Eliška zapomene na „pche“ a naučí se jiné slovo. Možná to bude používat do školy. Možná jednou přijde domů z první třídy a řekne učitelce „pche“, a já budu sedět na rodičovské schůzce a vysvětlovat, že to ode mě má.
Ale teď, dnes, ve čtrnáct měsíců, Eliška ztratila nevinnost.
A já jsem ztratila „pche“.
Máte doma taky dítě, které se naučilo slovo, které jste nechtěli učit? Jaké bylo? A používá ho pořád? Napište mi do komentářů — ráda si přečtu, že nejsem jediná, koho děti citují v nejhorší možný moment.