Minulý pátek jsem měla večer schůzku online s klientem — freelance záležitost, kterou jsem si slíbila dodělat ještě během mateřské. Řekla jsem Martinovi: „Zvládneš dát dětem večeři? Budu v pracovně, hodinu maximálně.“
Martin: „Jasně, v pohodě.“
Spoiler: nebylo to v pohodě.
18:30 — Start
Odcházím do pracovny. Slyším Martina v kuchyni: „Tak co budeme jíst, kluci?“
Jakub: „Párek!“
Tomáš: „Ne, těstoviny!“
Eliška: sedí v jídelní židličce, hází lžičkou na zem.
Martin: „Dobře, uděláme těstoviny.“
Jakub začíná plakat.
18:35 — První kompromis
Slyším dohodu: „Jakub dostane párek k těstovinám. Všichni šťastní?“
Ticho. Předpokládám, že jo.
Zapínám si schůzku. Klient mluví o sociálních sítích, engagement rate, plánování. Snažím se soustředit.
V pozadí: zvuk vroucí vody. Martinova hlasitá chůze po kuchyni. Občasný dětský výkřik.
18:42 — První krize
Klient vysvětluje strategii pro červen. Najednou z kuchyně:
„KURVA!“
Pauza.
„Promiň, kluci. Tati uklouzla ruka.“
Snažím se tvářit, že jsem neslyšela. Klient pokračuje.
18:50 — Eskalace
Eliška začíná křičet. Ne plakat — křičet. Takovým tím způsobem, který znamená buď „mám hlad teď hned okamžitě,“ nebo „někdo mi vzal lžíci a chci ji zpátky.“
Martin: „Eliško, moment, těstoviny ještě nejsou hotové.“
Eliška: pokračuje v křiku.
Martin: „Tomáš, nedávej jí tu lžíci, spadne zase—“
Kovový zvuk. Lžíce na podlaze.
Martin: povzdech.
18:55 — Jídlo je hotové (teoreticky)
Slyším Martina: „Hotovo! Tomáši, sedni si. Jakube, párek je tady.“
Tomáš: „Já nechci tolik těstovin.“
Martin: „Tak sněz, kolik chceš.“
Tomáš: „Ale je to moc!“
Martin: „Tak… dám ti míň?“
Tomáš: „Ne, to je málo!“
Martin neříká nic. Slyším jen škrábání vidličky o talíř.
19:00 — Druhá krize
Jakub: „Mami říká, že párek se má nakrájet.“
Martin: „Už jsi ho snědl napůl.“
Jakub: „Ale mami ho krájí!“
Martin, unavený hlas: „Dobře. Dej mi ho.“
Eliška mezitím hodila těstoviny na zem. Slyším Martinovo tiché: „To je jedno, necháme to tam.“
19:05 — Třetí krize (nečekaná)
Klient: „Takže souhlasíte s tím plánem na června?“
Já: „Ano, určitě, vypadá to—“
Tomáš vběhne do pracovny. „Mami, Jakub řekl, že jeho traktor je lepší než můj!“
Já: „Tomáši, teď ne, jsem na schůzce—“
Tomáš: „Ale on říká—“
Martin vběhne za ním, zvedne ho, unáší pryč. „Promiň. Vrátíme se k tomu.“
Klient se tváří pochopivě. Má taky děti.
19:10 — Konec schůzky
Vypínám notebook. Vycházím z pracovny. Kuchyň vypadá jako bojiště.
Těstoviny na podlaze. Tomášův talíř napůl plný. Jakubův prázdný, ale omáčka na stole, na židli, na Jakubovi. Eliška má těstoviny ve vlasech.
Martin sedí u stolu, hlavu v dlaních. „Všichni se najedli. Technicky.“
19:15 — Aftermath
Uklízím. Martin dává děti do vany.
Tomáš: „Kdy bude mami dávat večeři zase?“
Martin: „Zítra, synku. Zítra.“
Co jsem se z toho naučila
Nic. Protože už jsem to věděla.
Martin je skvělý táta. Opravdu. Ale večeře s třemi dětmi — to není jenom „uvař jídlo a dej ho na stůl.“ To je:
- Vyjednat, co se bude jíst
- Připravit tři různé verze podle preferencí
- Nakrájet všechno na správnou velikost (pro každé dítě jinak)
- Hlídat, aby Eliška nehodila jídlo dřív, než ho ochutná
- Ignorovat konflikty o hračky, které právě teď nejsou relevantní
- Utřít omáčku dřív, než zaschne
- A pak uklidit všechno, včetně těch těstovin na zemi, které tam být neměly
Dělám to každý den. Většinou to trvá čtyřicet minut a končí to průměrně jednou menší krizí.
Martin to dělá jednou za měsíc — a končí to bordelem, vyčerpáním a dětmi, které se ptají, kdy zase budu vařit já.
Je to fér?
Ne. Ale taky jo.
Martin chodí do práce. Já jsem na mateřské. Rozdělení rolí je jaké je. Ale občas si říkám: kdyby dělal večeře víc, byl by v tom lepší? Nebo je tohle prostě mental load, který si nejde předat?
Nevím. Tohle není moralizování. Tohle je jenom realita páteční večeře u nás doma.
Příští pátek
Mám další schůzku.
Martin: „Zvládneš si večeři připravit dopředu?“
Zvládnu.