Každý rok v březnu mám stejný nápad: letos to bude jinak. Letos bude zahrada. Opravdová zahrada — rajčata, bylinky, možná nějaké slunečnice. Děti budou pomáhat, naučí se, odkud pochází jídlo, a já budu mít konečně to místo, kde si večer sednu s kafem a budu se dívat na něco zeleného a živého.
Tento plán má šest let a nikdy nevyšel. Loni jsem ho přesto zkusila znovu.
Duben: vize
Koupila jsem sazenice rajčat, tři druhy bylinek, semínka slunečnic a jeden pytel kvalitní zeminy, který vážil víc než Eliška. Měla jsem plán. Nakreslila jsem si ho. Byl to hezký plán.
Zapojila jsem děti. Tomáš byl nadšený první den — pomohl nosit zeminu, sáhl si na hlínu, prohlásil, že „tahle zahrada bude nejlepší na světě“, a pak odešel dovnitř hrát si a víckrát se neobjevil. Jakub přišel s lopatou.
Ne s tou malou dětskou lopatou, co jsme mu koupili. S tou velkou zahradní, Martinovou.
Operace Poklad
Do konce prvního odpoledne Jakub vykopal díru. Nebyla to malá díra. Byl to projekt. Hloubka asi osmdesát centimetrů, průměr přibližně metr. Přesně tam, kde jsem plánovala rajčata.
„Jakube, proč jsi vykopal díru?“
„Hledám poklad.“
„Je tam poklad?“
Zamyslel se.
„Ještě ne.“
Díru jsme museli zasypat. Jakub byl zdvořile nesouhlasný. Rajčata dostala jiné místo, o půl metru dál od původního plánu, což znamenalo přesunout celý záhon, což zabralo další odpoledne, ke kterému jsem přistoupila bez Jakubovy pomoci.
Eliška a zemina
Eliška tehdy ještě nechodila, ale lezla rychlostí, která mě pravidelně překvapovala. Zatímco jsem přesazovala bylinky, doplazila se k volnému pytli se zeminou a začala ji ochutnávat.
Ne trochu. Systematicky.
Pediatra jsem volala s mírnou hyperventilací. Doktorka byla klidná. „Zemina jim neuškodí. Je to fáze.“ Pak dodala: „Moje druhá dcera jedla písek celé léto. Dnes je doktorka.“
Eliška zeminu jedla ještě třikrát, než ji to přestalo bavit. Tráva ji nezajímala. Zemina ano. Nevím, co to znamená.
Tomáš a zálivka
Tomáš se vrátil ke konci dubna s novým zájmem o zálivku. Konkrétně ho zajímala hadice. Zalíval s nasazením a precizností, která byla na první pohled dojemná a na druhý pohled katastrofální — každou sazenici zalil tak důkladně, že půda kolem ní vypadala jako jezírko.
Dvě bylinky nepřežily Tomášovu péči. Jedna rajčatová sazenice přežila, ale vypadala provinile.
„Tomáši, zalil jsi ji moc.“
„Ale ona vypadala žíznivě.“
Nevím, jak to poznal. Neptal jsem se.
Srpen: výsledky
Z celého projektu přežilo: sedm rajčat (z původních dvanácti sazenic), jeden trs petržele, která ale roste dodnes s energií, která mě upřímně dojímá, a dvě slunečnice, přičemž jednu Jakub omylem posekal, protože „vypadala jako plevel“.
Martin přišel v srpnu ze zahrady s rajčetem v ruce. Bylo malé, nepravidelné, s prasklinou na boku.
„Je to naše?“
„Ano.“
Snědli jsme ho u stolu. Bylo dobré. Možná proto, že jsme ho skutečně vypěstovali, nebo možná proto, že jsme přežili celou tu sezonu a zasloužili jsme si ho.
Letos to zkusím znovu. Mám plán. Je to hezký plán.
P.S. Díra po Jakubově pokladu je teď záhon jahod. Jeho nápad. Musím přiznat, že to byl dobrý nápad.