Sedím u kuchyňského stolu a je 21:37. Jakub konečně usnul — třetí pokus, rekord tohoto týdne je pět. Tomáš má zítra první den v nové škole a pořád ještě nemá přichystaný penál, protože jsme strávili celé odpoledne hledáním gumičky do vlasů pro Elišku, která ji tam ani nechce. Eliška sama spí. Jako anděl. Protože přes den dělala opak.
Tohle je první věta, kterou napíšu, aniž by mě někdo přerušil. Oslavím to kafem, i když vím, že to bude špatný nápad.
Kdo jsem a jak jsem se sem dostala
Jmenuji se Lucie. Je mi 29, bydlím v Berouně v domě se zahradou, která vypadá líp na fotkách než ve skutečnosti, a mám tři děti: Tomáše (šest let, právě nastoupil do školy, dospěl přes noc a teď mi vysvětluje věci), Jakuba (čtyři roky, kluk jako hora, má názory na každou hračku v okruhu padesáti metrů) a Elišku (čtrnáct měsíců, právě začala chodit, první věc, kterou udělala, bylo dojít k bratrům a vzít jim věci).
Manžel Martin jezdí každý den do Prahy. Pracuje v IT — to je ta práce, které nerozumím, ale díky níž máme doma rychlou WiFi, tři tiskárny a kabel od čehosi, který leží na chodbě od listopadu a prý je „důležitý“. Vrací se každý den ve chvíli, kdy je chaos na vrcholu. Buď právě hoříme, nebo jsme těsně po hasičském zásahu. Nikdy uprostřed klidu.
Já sama jsem studovala marketing, pracovala v malé agentuře v Praze, pak přišel Tomáš, pak Jakub, teď Eliška a já jsem na rodičáku a dělám příležitostně freelance sociální sítě z kuchyně, z dětského pokoje a jednou i z auta, protože v autě bylo nečekaně ticho.
Proč blog a proč teď
To je dobrá otázka. Upřímná odpověď: protože jsem potřebovala něco, co mi nikdo nevezme. Ani Jakub, ani Eliška, ani Martin s tím kabelem.
Každý mám něco svého — Martin má garážový projekt, který prý jednou pojede (já tomu věřím stejně jako tomu, že zahrada jednou bude vypadat jako ty, co mám uložené na Pinterestu). Tomáš má školu. Jakub má hračky. Eliška má zuby, které se snaží prorazit, a všichni v domě jsou si toho vědomi.
Já jsem měla marketing. A pak děti. A pak jsem zjistila, že mě marketing pořád baví, ale mnohem víc mě baví psát o věcech, které jsem skutečně zažila. Ne pro klienty. Pro sebe. A možná pro vás — pokud jste v podobné situaci a hledáte někoho, kdo to říká bez příkras.
O čem tady budu psát
Hračky jsou u nás velké téma. Ne protože prodáváme hračky, ale protože za šest let mi prošlo rukama stovky z nich. Vím, která přežila rok a půl aktivního zacházení čtyřletého kluka, která se rozpadla první odpoledne a která stojí v rohu pokoje od Vánoc nedotčena. Tohle jsou informace, které Alza do popisu produktu nepíše.
Budu psát o výletech kolem Berouna a Středních Čech — ta místa znám křížem krážem, s kočárkem, bez kočárku, v dešti i ve čtyřiceti stupních. Vím, kde je hřiště, kde mají záchod, a kde je parkování v pohodě i když přijedete ve dvanáct.
Budu psát o těch malých věcech. Ranní rutiny, které nefungují. Večerní rutiny, které náhodou fungují. Věci, které dětem říkáme, a věci, které pak samy říkají — a člověk neví, jestli se smát nebo volat pediatra.
Ta kombajnová noc (zestručněná verze)
Slíbila jsem příběh, takže aspoň zkráceně — celý post mu věnuju jindy, zaslouží si to.
Jakub osm měsíců spával s traktorem pod polštářem. Ne vedle. Pod. Jednou jsem šla polštář narovnat, traktor vypadl, skončil pod postelí, Jakub se vzbudil ve 2:30 a pátral po něm s takovým nasazením, že budil Tomáše, který budil Elišku.
Pak přišel kombajn. Šedesát centimetrů se žacím ústrojím. Martin mi ho prezentoval jako „investici do klidného spánku dítěte“. O tři týdny později jsem na něj vstoupila bosou nohou uprostřed tmavé chodby ve dvě ráno.
Přežila jsem. Kombajn taky. Jakub spí teď bez hraček v posteli, ale kombajn stojí na nočním stolku. Na čestném místě. Skoro jako by věděl.
Takže. Tady jsem.
Nejsem influencerka. Nemám foťák za třicet tisíc ani fotky, kde jsou děti čisté a usmívají se zároveň. Mám iPhone, tři děti, kafe, které si v průměru ohřívám nejmíň dvakrát, a spoustu věcí, které jsem za posledních šest let zjistila.
Pokud hledáte dokonalý mamablog s recepty na zdravé svačiny a estetickými fotkami — špatná adresa. Pokud hledáte někoho, kdo vám řekne, jak to u nás doopravdy vypadá, a při tom snad budete mít pocit, že nejste sami — to jsem já.
Nashledanou příště. Snad dřív než za půl roku.
Beroun, 21:53. Kafe vychladlo. Jakub se pohnul. Jdu.