---
site_name: Svět Bruderu
site_description: Hračky pro každého!
site_url: https://svetbruderu.cz
contact_email: shop@svetbruderu.cz

title: Tomáš a první domácí úkol: zpráva z fronty
url: https://svetbruderu.cz/2026/05/28/tomas-a-prvni-domaci-ukol-zprava-z-fronty/
date: 2026-05-28
modified: 2026-05-25
type: post
categories: [Pro rodiče]
tags: [Lucie blog]
---

# Tomáš a první domácí úkol: zpráva z fronty

[Diskuze](https://svetbruderu.cz/2026/05/28/tomas-a-prvni-domaci-ukol-zprava-z-fronty/#respond)

 / 28. 5. 2026

Tomáš má šest. Chodí do první třídy. Minulý týden přinesl domů první opravdový domácí úkol.

Ne omalovánky. Ne „nakresli, co vidíš za oknem.“ Úkol. S instrukcemi. „Napiš čísla 1–10 třikrát. Odevzdej příští úterý.“

Myslela jsem, že to bude jednoduché. Že si sedne, napíše to za deset minut, hotovo.

Nebyla to jednoduchá věc.

## Den 1: Nadšení (pondělí)

Tomáš přišel ze školy, vytáhl sešit. „Mami, mám domácí úkol!“

Hrdý. Vzrušený. Konečně má domácí úkol jako „velké děti.“

Já: „Skvělé! Chceš to udělat hned?“

Tomáš: „Jo!“

Sedl si ke stolu. Vzal tužku. Podíval se do sešitu.

Napsal „1.“

Pak se podíval na mě. „Můžu jít ven?“

Já: „Ještě ne, máš úkol.“

Tomáš: „Ale už jsem napsal jedničku.“

Já: „Musíš napsat všechna čísla. Třikrát.“

Tomáš se podíval do sešitu. Pak zpátky na mě. Výraz v obličeji: *Vážně?*

## Den 2: Vyjednávání (úterý)

Po škole jsem řekla: „Tomáši, pojď dodělat úkol.“

Tomáš: „Teď?“

Já: „Ano, teď.“

Tomáš: „Nemůžu to udělat zítra?“

Já: „Zítra to řekneš taky. Pojď, uděláme to teď.“

Sedl si. Napsal „2.“ Pak: „Mami, můžu mít svačinu?“

Já: „Až dodělás úkol.“

Tomáš: „Ale mám hlad *teď*.“

Já: povzdech. „Dobře. Deset minut.“

Svačina trvala dvacet minut. Pak chtěl na záchod. Pak mu spadla tužka a musel ji najít (byla pod stolem, hledal ji pět minut).

Do večeře napsal do pětky.

## Den 3: Odpor (středa)

Já: „Tomáši, úkol.“

Tomáš: „Proč musím dělat domácí úkoly?“

Já: „Protože chodíš do školy.“

Tomáš: „Ale ve škole taky píšu čísla!“

Já: „A teď je napíšeš doma.“

Tomáš: „To není fér.“

Já: „Život není fér. Sedni si.“

Sedl si. Napsal „6.“ Pak řekl: „Tohle je blbý.“

Já: „Tohle není blbý. Tohle je úkol.“

Tomáš: „Stejně je to blbý.“

Napsal sedmičku. Pak osmičku. Pak se na mě podíval. „Můžu si jít hrát?“

Já: „Ještě dvě čísla.“

Tomáš: dramatický povzdech. „Dobře.“

Napsal devítku. Pak desítku. Pak: „Hotovo!“

Já: „Ne. Máš to napsat *třikrát*.“

Tomáš: ticho. Pak: „Co?“

## Den 4: Krize (čtvrtek)

Úkol byl stále nedodělený. Odevzdat v úterý. Zbývalo pět dní.

Já: „Tomáši, musíme to dodělat.“

Tomáš: „Nechci.“

Já: „To není na diskusi. Sedni si.“

Tomáš: „Nechci psát čísla!“

Já: „Nemusíš chtít. Musíš to udělat.“

Tomáš začal plakat. Ne hlasitě — jenom tichý, frustrovaný pláč. „Je toho moc.“

A v tu chvíli jsem pochopila. Pro mě je to „jenom deset čísел třikrát.“ Ale pro něj — šestileté dítě, které se teprve učí psát — je to ohromná práce.

Sedla jsem si vedle něj. „Dobře. Uděláme to jinak. Napíšeš pět čísel. Pak si můžeš hrát deset minut. Pak dalších pět.“

Tomáš: „Doopravdy?“

Já: „Doopravdy.“

Napsal 1–5. Šel si hrát. Vrátil se. Napsal 6–10. Konec dne.

## Den 5: Únava (pátek)

Zbývala druhá sada čísel. 1–10, ještě jednou.

Já: „Tomáši, dnes to dodělíme.“

Tomáš: „Už jsem unavený.“

Já: „Já taky. Ale musíme to dodělat.“

Sedl si. Napsal pomalu. Tak pomalu. Každé číslo trvalo minutu. Soustředil se. Jazyk vypláznutý (dělá to, když se koncentruje).

Po patnácti minutách měl hotovo 1–5. Řekl: „Mami, bolí mě ruka.“

Podívala jsem se na něj. Nebyl unavený — byl vyčerpaný. Psaní je pro něj práce. Skutečná fyzická práce.

Já: „Dobře. Uděláme přestávku. Ale dnes to dodělíme, jo?“

Tomáš: „Jo.“

Večer, před večeří, napsal 6–10. Hotovo. Celý úkol. Po pěti dnech.

## Den 6: Hrdost (sobota)

Tomáš si prohlížel sešit. „Mami, já to dokončil.“

Já: „Dokončil.“

Tomáš: „Bylo to těžký.“

Já: „Bylo. Ale zvládl jsi to.“

Tomáš se usmál. Malý, unavený, ale hrdý úsměv.

## Co jsem se z toho naučila

**Domácí úkoly nejsou jenom o úkolu.** Jsou o vytrvalosti, frustraci, překonávání odporu. Tomáš se nenaučil jenom psát čísla. Naučil se, že když je něco těžké, neznamená to vzdát to.

**Psaní je pro děti práce.** Pro mě je napsat deset čísel snadné. Pro Tomáše to bylo jako kdybych já měla napsat tři stránky textu rukou, s plnou koncentrací, přesně podle čar.

**Přestávky fungují.** První dva dny jsem tlačila na to, aby to udělal najednou. Nefungovalo to. Když jsem to rozdělila — pět čísel, přestávka, dalších pět — šlo to líp.

**Není to závod.** Kamarádka mi psala, že její syn (taky první třída) udělal stejný úkol za dvacet minut. Dobře pro něj. Tomáš to zvládl za pět dní. A taky je to v pořádku.

## Úterý: odevzdání

Tomáš šel do školy. Sešit v batohu.

Když se vrátil, zeptala jsem se: „Odevzdal jsi úkol?“

Tomáš: „Jo.“

Já: „A co paní učitelka?“

Tomáš: „Řekla dobře.“

Žádné velké drama. Žádná oslava. Jenom „dobře.“

Ale večer, když jsem ho uložila, řekl: „Mami, příští úkol bude snazší, ne?“

Já: „Možná. Nebo možná ne. Ale zvládneš to.“

Tomáš: „Jo. Zvládnu.“

## Co z toho plyne (pro rodiče prvňáčků)

**První úkoly jsou těžké.** Ne protože by byly složité, ale protože dítě ještě neví, jak na to. Jak si sednout. Jak se soustředit. Jak vytrvat.

**Buďte trpěliví.** Tomášovi trvalo pět dní udělat úkol, který „měl trvat deset minut.“ A je to v pořádku. Časem to půjde rychleji.

**Rozdělte to.** Pokud dítě nemůže sedět a dělat úkol celý najednou — nedělá to. Rozdělte to na menší části. Pět minut práce, přestávka, dalších pět minut.

**Nechvalte moc, nekritizujte moc.** Tomášovi jsem řekla „dobře.“ Ne „jsi nejlepší,“ ne „proč ti to trvalo tak dlouho.“ Jenom „dobře.“ Zvládl to. To stačí.

**Nebojte se říct „musíš.“** Nejsem typ mámy, co všechno dohaduje. Tomáš nemusel chtít dělat úkol. Ale musel ho udělat. Tohle je škola. Naučit se, že někdy musíme dělat věci, které nechceme, je taky důležité.

## Další úkol

Dnes Tomáš přinesl další úkol. „Napiš slabiky MA, ME, MI, MO, MU.“

Podíval se na mě. „To bude trvat zase dlouho?“

Já: „Možná. Ale zvládneš to.“

Tomáš: „Dobře.“

Sedl si. Napsal MA. Pak ME. Pak se zastavil.

„Mami, můžu mít přestávku?“

Já: „Můžeš.“

Takže jo — pořád to bude trvat. Pořád to bude boj. Ale teď už ví, jak na to. A já taky.

## Závěr: první úkoly jsou zkouška pro všechny

Tomáš si myslel, že první domácí úkol bude vzrušující. A byl — první den. Pak to byla práce. Frustrující, vyčerpávající práce.

Ale zvládl to. A příště to bude o trochu snazší. A za půl roku možná bude psát čísla za deset minut, jako ostatní děti.

Nebo ne. Ale to nevadí. Naučil se něco důležitějšího než psát čísla — naučil se vytrvat.

A to je ta opravdová lekce.

### Diskuze [Zruš odpověď](https://svetbruderu.cz/2026/05/28/tomas-a-prvni-domaci-ukol-zprava-z-fronty/?_tmcb=1779953015#respond)